Orgány Evropských společenství

Publikováno: 28. 5. 2003

Základní orgány EU

Evropská rada

Evropská rada byla ustanovena v prosinci 1974 (původně mimo strukturu ES) jako fórum hlav států nebo vlád členských států a předsedy Komise, jimž jsou nápomocni ministři zahraničí a členové Komise. Schází se dvakrát (do r. 1986 třikrát) ročně. Předsednictví Rady se odvozuje od předsednictví Rady EU. Do institucionálního rámce ES byla zahrnuta Jednotným evropským aktem jako orgán odpovědný za základní politická rozhodnutí, řešení závažných politických problémů a určování nových směrů evropské integrace. Evropská rada je přímo zodpovědná za oblast dvou pilířů EU – za společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a za policejní a justiční spolupráci v trestních věcech. Úkolem Rady je poskytovat Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezovat její obecné politické směry. Po každém svém zasedání je povinna předložit Evropskému parlamentu zprávu o jednání a každoročně písemnou zprávu o pokroku dosaženém Unií.

Rada EU

Rada EU je rozhodujícím orgánem Evropských společenství se zákonodárnými a výkonnými pravomocemi. Skládá se z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni. S ohledem na široký rozsah oblastí, za něž je Rada zodpovědná, neexistuje v tomto orgánu stálé členství. Konkrétní složení je odvozeno od hlavních témat jednotlivých setkání (např. při projednávání ekonomických otázek se sejde Rada EU ve složení ministrů zodpovědných za finance a obchod, při projednávání zemědělských témat se sejdou ministři zemědělství atd.). Obecné záležitosti se projednávají na zasedáních tzv. Rady pro všeobecné záležitosti složené z ministrů zahraničí. V předsednictví Rady se po šesti měsících střídají členské země dle předem daného pořadí. Předseda Rady EU určuje její agendu a priority pro období předsednictví. Postupem času vznikl v rámci Rady z důvodu snahy po určité kontinuitě práce neformální útvar (tzv. trojka), sestávající z ministrů zahraničí státu právě předsedajícího, státu v předsednictví předcházejícího a státu následujícího. Každý stát se tedy podílí v různé intenzitě na přípravě tří po sobě následujících summitů v období 18 měsíců, role předsednictví je však dominantní.

Rada zajišťuje koordinaci hlavních linií hospodářské politiky členských států EU a má pravomoc vydávat akty, které jsou sekundárními prameny práva Společenství. Zodpovídá za mezivládní spolupráci v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky a v oblasti vnitřních záležitostí a justice.

Profesionální zázemí Rady tvoří tzv. COREPER a Generální sekretariát. DOREPER (zkratka francouzského názvu Comité de Representants Permanents), neboli Výbor stálých zástupců, je jedním z nejvýznamnějších spojovacích článků mezi členskými státy a ES. Sestává ze stálých zástupců členských států v Bruselu (velvyslanců a jejich zástupců), kteří jsou v úzkém kontaktu s Komisí i mezi sebou navzájem. Hlavním úkolem COREPER je projednávání a příprava návrhů nejrůznějších norem, o nichž poté, často již jen formálně, rozhoduje Rada. COREPER podléhá přibližně 200 pracovních skupin, zabývajících se technickými detaily jednotlivých legislativních návrhů. Generální sekretariát zajišťuje zasedání Rady po technické a administrativní stránce. Člení se na pět ředitelství a odbor právních služeb. Stará se o přípravu zasedání, vedení protokolu, tlumočnické a překladatelské služby, zveřejňování dokumentů. Spravuje rozpočet Rady a archívy. Generální sekretář je jmenován Radou na základě jednomyslného hlasování.

Rozhodování Rady se řídí podle jednotlivých ustanovení zakládacích smluv. V zásadě jde o tři různé způsoby hlasování: prostou většinou, kvalifikovanou většinou a jednomyslně. V případě hlasování kvalifikovanou většinou jsou v současnosti hlasy jednotlivých členských států váženy následujícím způsobem: Německo, Francie, Itálie a Spojené království mají  10 hlasů; Španělsko má 8 hlasů; Belgie, Řecko, Nizozemí a Portugalsko mají po 5 hlasech; Rakousko a Švédsko mají po 4 hlasech; Dánsko, Finsko a Irsko mají 3 hlasy; Lucembursko má 2 hlasy. K dosažení kvalifikované většiny je v současnosti potřeba, aby byl návrh podpořen alespoň 62 z 87 hlasů. Kvalifikovanou menšinu tvoří 26 hlasů, při odmítnutí návrhu 23 až 25 hlasy musí jednání dále pokračovat.

Evropská komise

Evropská komise je výkonný orgán ES reprezentující nadnárodní a výkonnou složku ES. Její činnost je především soustředěna na podporu a rozvoj integrace, jednotlivých aktivit Společenství, jakož i na přípravu příslušné legislativy.

Evropská komise vystupuje ve třech hlavních rolích:

  1. Zabezpečuje provádění primárních smluv (Smlouva o založení ES, Smlouva o Evropské unii), jakož i aktů vydaných na jejich základě (nařízení, směrnice, rozhodnutí);
  2. Jako iniciátor se podílí na tvorbě legislativy ES, kde má navrhovací pravomoc, má dále vlastní rozhodovací pravomoc v oblasti některých politik unie a v mezinárodně-obchodních vztazích, je správce rozpočtu EU. Na základě zmocnění může samostatně vydávat normy administrativního charakteru. K ochraně trhu ES před dumpingovými dovozy ze třetích zemí může na omezení období vyhlásit preventivní opatření. Vystupuje jménem Společenství při jednáních o dohodách o obchodní a hospodářské spolupráci;
  3. Je ochránce právního systému ES. Po zajištění porušení práva ES může podat proti rušiteli žalobu k Evropskému soudnímu dvoru.

Evropská komise se skládá z předsedy a dalších 19 členů (komisařů) jmenovaných dohodou členských států na 5 let. Každý členský stát EU může nominovat jednoho člena, velké státy (SRN, Francie, Itálie, Spojené království a Španělsko) nominují každý ještě jednoho člena navíc. Tato nominace podléhá schválení Evropským parlamentem. Komisaři však nejsou a nesmějí být reprezentanty státu, který je delegoval, ani jiných zájmových skupin, nýbrž skládají přísahu věrnosti ES a jsou povinni konat výhradně ve prospěch integrace a Společenství, nepřijímají pokyny od žádné vlády (ani jiné instituce). Každý komisař zodpovídá za určitou oblast nebo několik oblastí. Komise zasedá obvykle jednou týdně, svá rozhodnutí schvaluje prostou většinou, v praxi se ovšem častěji používá zásada koncenzu. Administrativní aparát Komise zajišťující její každodenní agendu, tvoří vedle kabinetu každého komisaře ještě 36 oddělení s vymezenou působností. Komise zaměstnává celkem zhruba 20 000 úředníků, z nichž přibližně 15 % tvoří překladatelská a tlumočnická služba.

Evropský parlament

Evropský parlament odvozuje od roku 1979 svoji legitimitu z přímého všeobecného volebního práva a je volen každých pět let. Získával postupně stále větší vliv a moc skupinou smluv. Tyto smlouvy, zvláště Maastrichtská smlouva z roku 1992 a Amsterdamská smlouva z roku 1997, přeměnily Evropský parlament z čistě poradního shromáždění na zákonodárný parlament, vykonávající pravomoci podobné těm, kterými disponují národní parlamenty, členských zemí. V současné době zasedá v Evropském parlamentu 626 poslanců, kteří se scházejí první týden v měsíci na plenárním zasedání ve Štrasburku, kde má EP svoje sídlo. Mezi plenárními zasedáními, zasedají poslanci ve 20 stálých výborech se specifikovanými obory působnosti. Výbory se schází v Bruselu. Mimo tyto stálé výbory mohou být vytvořeny ještě podvýbory, dočasné výbory či vyšetřovací výbory. Poslanci se sdružují nikoli na bázi národní, nýbrž v politických frakcích, jichž je nyní sedm (k tomu ještě skupina nezařazených).

Na rozdíl od parlamentů jednotlivých států má EP stále pouze omezené legislativní pravomoci. V současnosti se na tvorbě právních předpisů Unie může podílet pěti různými způsoby:

  1. Konzultace – nezávazný názor Parlamentu je vyžadován předtím, než Rada schválí návrh Evropské komise;
  2. Spolupráce – poslance mají možnost doplňovat návrh Komise a stanovisko, které Rada EU k tomuto návrhu zaujme (např. o otázkách dopravní politiky, bezpečnosti práce, politiky ochrany životního prostředí atd.);
  3. Spolurozhodování – EP se na přijímání legislativy podílí rovným dílem s Radou, složený z členů obou institucí. Nedojde-li k dohodě, může Parlament návrh odmítnout (např. rozhodování o otázkách jednotného vnitřního trhu, zdraví, kultury, transevropských sítí nebo spotřebitelské politiky);
  4. Souhlas – vyžaduje se pro důležité mezinárodní smlouvy a pro některá významná rozhodnutí v rámci Společenství (např. rozhodování o občanských právech, o úlohách Evropské centrální banky, o úkolech strukturálních a kohezních fondů);
  5. Rozpočet – schválení rozpočtu vyžaduje souhlas EP, jehož se dosahuje podle zvláštní procedury.
  6. významnými pravomocemi Parlamentu jsou jeho pravomoci kontrolní. Jmenuje předsedu a členy Komise a může komisi donutit k rezignaci vyslovením nedůvěry (k tomu došlo v roce 1999). Komise je povinna předkládat Parlamentu řadu zpráv různého charakteru. Poslanci mohou Komisi klást písemné nebo ústní otázky (právo interpelace). Vůči Radě EU je kontrola EP především kontrolou politickou. Předseda Rady předkládá na začátku svého předsednictví program činnosti Rady a na závěr funkčního období zprávu o své činnosti. Informuje Parlament o výsledních každého zasedání Evropské rady a o výsledcích společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. Předseda EP na začátku každého zasedání Evropské rady předkládá stanoviska k otázkám, o nichž se má jednat.

Evropský ombudsman

Evropský ombudsman je jmenován Evropským parlamentem. Je zmocněn přijímat stížnosti od kteréhokoli subjektu s bydlištěm či sídlem na území Unie, které se týkají nesprávností v činnosti orgánů Společenství (s výjimkou soudní činnosti Soudního dvora). Provádí šetření na základě těchto stížností i z vlastní iniciativy. V tomto šetření má rozsáhlé pravomoci – za jistých podmínek jsou orgány Společenství povinny poskytnout mu veškeré informace a dokumenty, o které požádá. Zjistí-li při svém šetření nesprávnosti, postoupí záležitost dotčenému orgánu, jenž má povinnost sdělit ombudsmanovi do 3 měsíců své stanovisko. Ombudsman poté předá svou zprávu Evropskému parlamentu, dotčenému orgánu a zároveň informuje stěžovatele. Ombudsman vykovává svou funkci zcela nezávisle a při plnění svých povinností nesmí požadovat ani přijímat pokyny od žádného orgánu. Může být odvolán Soudním dvorem na žádost Evropského parlamentu, nesplňuje-li podmínky požadované pro výkon funkce nebo dopustil-li se závažného prohřešku. Sídlem ombudsmana je Štrasburk.

Soudní dvůr

Soudní dvůr je nejvyšší instance práva Společenství. Je vázán pouze právem ES. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění zakládacích smluv. Nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontroluje legitimitu rozhodování Rady EU a Komise (vč. jejich nečinnosti), rozhoduje o podáních a dotazech z oblasti práva ES, vznesených soudy členských států. Nemá žádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států s výjimkou případů, kdy se toto dostane do konfliktu s právem ES (nad dalšími dvěma pilíři EU, tj. nad společnou zahraniční a bezpečnostní politikou a nad policejní a justiční spoluprací v trestních věcech nemá žádnou pravomoc). V takové situaci rozhoduje jako kompetenčně nejvyšší instituce, proti jejímž rozhodnutím není odvolání.

Soudní dvůr se skládá z 15 soudců a 9 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Soudci volí ze svého středu předsedu soudců. Generální advokáti jsou určeni k nápomoci soudu. Jejich úkolem je veřejně poskytovat odborné, nezávislé a nestranné stanovisko k projednávanému případu. Nejsou reprezentanty ani orgánů Společenství, ani jedné ze stran, ani veřejnosti, jejich úkolem je sloužit pouze právu a spravedlnosti.

Vzhledem ke stále vzrůstajícímu množství případů, které musel Soudní dvůr každoročně řešet (v roce 1985 na 400 případů), rozhodla Rada ES o zřízení Soudu první instance. Ten zahájil svou činnost k 1. září 1989 a ve své pravomoci má řešení všech podání učiněných fyzickými a právnickými osobami proti rozhodnutím institucí Společenství, spory mezi ES a jejich úředníky a zaměstnanci, žalob proti Komisi podle Smlouvy o ESUO. Proti rozhodnutí soudu první instance se lze odvolat k Soudnímu dvoru, tato možnost je však omezena jen na právní otázky. Soud první instance se skládá z 15 soudců jmenovaných společnou dohodou členských států na 6 let.

Možnosti žalob u Soudního dvora

Soudní dvůr může v současnosti rozhodovat o následujících druzích žalob (podrobněji jsou rozebrány pouze ta řízení, která mají význam pro podnikatelské a další subjekty řízení o porušení smlouvy):

·        řízení o žalobě na neplatnost. Článek 230 SES (obdobná ustanovení mají i Smlouva o založení ESUO a Smlouva o založení ESAE) konstatuje, že každá fyzická nebo právnická osoba může podat žalobu pro nepříslušnost, pro porušení podstatných formálních náležitostí, pro  porušení SES nebo právního pravidla, které se týká provádění SES nebo pro zneužití pravomocí vůči rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají. Žaloby musí být podány do dvou měsíců, a to buď ode dne uveřejnění příslušného aktu nebo jeho oznámení navrhovateli, jinak ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl. Pro žaloby na neplatnost podané fyzickými a právnickými osobami je příslušný Soud prvního stupně (SIS). Soukromí žalobci musí své oprávnění k žalobě prokázat, musí tedy prokázat, že rozhodnutí (byť vydané ve formě nařízení) je jim určeno nebo se jich osobně a bezprostředně dotýká. Bezprostřední dotčenost je dle SIS dána tehdy, pokud napadené rozhodnutí představuje dostatečně konkrétní zásah do právní sféry žalobce. Pokud soud žalobě vyhoví, zruší plně nebo zčásti napadený akt. Rozsudek platí vůči všem a zrušuje napadený právní akt s účinky od samého počátku.

·        řízení o žalobě na nečinnost. Tuto žalobu lze podat, pokud Evropský parlament, Komise nebo Rada EU poruší SES svojí nečinností. Fyzické a právnické osoby mohou podat žalobu na nečinnost tehdy, pokud ji tyto orgány neadresovaly jiný akt než doporučení a stanovisko. Žalobu lze podat jen tehdy, pokud je příslušný orgán vyzván, aby jednal. Jestliže se ve lhůtě dvou měsíců od výzvy nevyjádří, může být žaloba podána ve lhůtě dalších dvou měsíců. Pod pojmem vyjádření se rozumí jakýkoliv projev orgánu ES, kterým se projevuje závazné a konečné mínění v dané věci. O těchto žalobách podaných fyzickými a právnickými osobami rozhoduje SIS.

·        řízení o náhradě škody – jednotlivé články smluv zakládajících Evropská společenství konstatují, že tato Společenství odpovídají za škodu, která je způsobena orgánem nebo zaměstnancem Společenství při výkonu jejich funkcí. Žalobci mohou být  fyzické i právnické osoby. V žalobě lze buď žádat určení, že došlo ke škodě nebo žádat náhradu škody. Ve druhém případě Soud stanoví i úrok.

·        řízení o pracovněprávních a obdobných nárocích zaměstnanců jednotlivých Společenství – Podle čl. 236 SES a 152 Smlouvy o založení ESAE náleží do pravomoci soudí rozhodovat o sporech mezi Společenstvími a jeho úředníky a zaměstnanci na základě podmínek stanovených ve Služebním a Pracovním řádu. Soudy členských států jsou z projednávání těchto věcí vyloučeny.

·        řízení o předběžné otázce – článek 234 SES (obdobná ustanovení jsou i ve Smlouvě o založení ESUO a Smlouvě o založení ESAE) konstatuje, že Soudní dvůr má právo rozhodovat o předběžných otázkách, které se týkají výkladu SES nebo platnosti a výkladu aktů orgánů ES a Evropské centrální banky nebo výkladu statutů orgánů zřízených aktem Rady EU, pokud tak statuty stanoví. Článek dále konstatuje, že pokud taková otázka vystane před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí v této (předběžné) otázce. Vystane-li ale taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr.

Institut předběžné otázky reflektuje především okolnost, že mnohé prameny evropského práva jsou v členských státech bezprostředně (přímo) aplikovatelné. Vnitrostátní orgány, zejména soudy tak musí často řešit vztah komunitárního práva a národního právního řádu. Vyřešení tohoto vztahu je předběžnou otázkou v rozhodnutí ve věci samé.

Pokud se soudy obrátí na Soudní dvůr, tak ten rozhoduje pouze o předběžné otázce, nikoliv ve věci samé. Ačkoliv Soudní dvůr není soudům v členských zemích nadřazen, měly by národní soudy při rozhodnutí ve věci samé vycházet z názoru Soudního dvora. Ve výše uvedeném přehledu judikatury jsme ukázali, že tak činí.

·        rozhodčí řízení – SD je příslušný pro právní spory, které rozhoduje na základě rozhodčí doložky obsažené v soukromoprávní nebo veřejnoprávní smlouvě uzavřené Společenstvím nebo jeho jménem. Jde o spory, které by jinak zřejmě podléhaly vnitrostátnímu soudnictví. Rozhodčí doložka tedy rozšiřuje pravomoc SD. Charakteristickými rysy tohoto řízení jsou dvě vlastnosti tohoto řízení. Předmětem řízení před SD je i nárok na základě smlouvy soukromého práva. Dále jsou předmětem soudní kontroly právní vztahy, na které se nemusí nutně vztahovat evropské právo.

·        řízení týkající se Evropské centrální banky a Evropské investiční banky – Pravomoc SD je pro tyto spory výlučná. Vlastní právní základ jednotlivých právních nároků, resp. důvodů jednotlivých žalob spočívá buď v primárním právu (Statut Evropské centrální banky, Statut Evropské investiční banky), nebo v sekundárním právu, které orgány těchto bank vydávají.

Další orgány ES

K dalším orgánům ES (stejně jako ESUO a ESAI) patří Účetní dvůr – provádí revizi účtů Evropských společenství, Evropská centrální banka – má pravomoci v měnové politice, Evropská investiční banka – poskytuje půjčky pro kapitálové investice podporující vyrovnaný ekonomický rozvoj a integraci Evropy, Hospodářský a sociální výbor – poradní orgán pro Komisi, Radu EU a Evropský parlament v ekonomické a sociální oblasti, Výbor regionů – poradní orgán pro Komisi, Radu EU a Evropský parlament poskytující místní a oblastní dimenzi pro rozhodování v EU. Jejich rozbor však pro účely tohoto textu není nutný.

ODKAZY A ZPRÁVY

STRATEGIČTÍ PARTNEŘI

  • PP
  • KMV
  • Mastercard